Někdy

Někdy

Někdy si přemýšlím a říkám si, že se mi vlastně nic neděje náhodně. Že všechno má nějaký smysl, Boží záměr. Jenom já v té svojí maličké a tmavé stísněné ulitě nevidím. Nevidím, že to zlé je pro něco dobré.

Jednou jsem se zamilovala, on se zamiloval do mě. Zní to jako pohádka, že? Když člověk s někým sdílí myšlenky, aktivity, a ten člověk ho posunuje dál a dál. A ty pořád přemýšlíš, jaká  bude budoucnost a chceš se řítit dopředu s tím člověkem po boku a jásat. Ale ono se neděje, co bys chtěl/a, najednou ti nestačí přátelství a sympatie, probudí to v tobě touhu mít víc. Lásku. "Jeruzalémské dcery, zapřísahám vás, nikdy nebuďte a neburcujte lásku, dokud nepřijde sama." našla jsem v Písni písní(2:7, 3:5) S jakou naléhavostí je to tam opakováno!!

A já jsem to neviděla. A rozbila jsem to. Všechno se zhroutilo a já jsem najednou byla sama. Byla jsem sama. Jenom jednu věc jsem pochopila: Nebudit a neburcovat lásku. Ona přijde...

Ale co dobré mi zůstalo? Přivedl mě do spolča, kde jsem poznala spoustu nových lidí a najednou jsem se necítila sama ve víře. S novou bandou lidí jsem posílila svoji víru a poznala nové obzory.

Pomohli mi jenom svou obyčejnou přítomností když mi bylo těžko před maturitou, když se manželství mých rodičů začalo rozpadat a nadále rozpadá, prohnívá a umírá jak uvadlý květ. Květ, který rostl 19 let.

I o nich vám povím. O sobě. I o mojí cestě na expedici na Balkán, kam se teď chystám. Ale všechno má svůj čas....

Do té doby se za Vás budu modlit. Modlete se i Vy za mne.